MF Dnes o nás a naší hospodě

Zdar krajani,

posilam stranku o Vas, jak jsem slibil, jeste jednou diky za mily vecer v daleke hospode a preju Vam navzdy dobrou chut s sefkucharem Frantiskem:-)

Papirove noviny snad dojdou za par tydnu (mne putovaly cumkarty ze Zelandu domu skoro dva mesice...)

Mejte se bajecne!

P

Takhle to vypadá v reálu a tady si to můžete přečíst:

Nový Zéland, domov můj

V zemi ptáka kivi se neremcá Žít na Nový Zéland neodjíždějí mladí Češi proto, aby si tu vydělali. Od toho je Amerika nebo Velká Británie. Sem se jezdí kvůli krásné krajině, ve které ubíhají dny bez velkého stresu. A také bez stěžování a remcání, tak typického pro Čechy, kteří zůstali doma.

Trochu to připomíná staročeský jarmark. Český kuchař tu nabízí svoje knedlíky, český fotograf se přišel pochlubit svými obrázky a česká zdravotnice tu láká krajany na své pokrokové léčebné kúry. „Ty už zítra odjíždíš? Tak to rozhodně musíš ještě věnovat trochu času svému zdraví! V kolik bys mohl přijít?“ hučí do mě mladá zdravotnice Lenka, jež se živí colonhydroterapií neboli módními výplachy střev. „Neboj, klystýr to není, je to daleko příjemnější!“
Děkuju, tohle si pro jistotu odpustím. Přece jen na takové experimenty jsem příliš daleko od domova. Nějakých 18 000 kilometrů.
Nejsem na žádném tržišti, nýbrž v hospodě. Zašel jsem na pivo za českými krajany v Christchurchi, třistatisícové metropoli Jižního ostrova Nového Zélandu. „Jsme nejvzdálenější a nejmladší česká komunita na světě,“ chlubí se energický, byť prošedivělý Jiří. Šéf zdejšího krajanského spolku je tu široko daleko jediný postarší Čech. Hospoda je jinak plná třicátníků. Jsou jich tu tak čtyři desítky.

Jak funguje filtr Pacifiku

Strávil jsem s Čechy v hospodě báječný večer. Mluvili jsme stejnou řečí, povečeřel jsem i v té šílené dálce babičkovskou svíčkovou, a ačkoli novozélandské pivo není žádný prémiový plzeňský ležák, od takových krušovic byste ho sotva rozeznali. A přece mi v té české hospodě cosi nehrálo. Vůbec přitom nešlo o to, že kouřit se tu chodí naprosto automaticky ven, to už je dneska v civilizovaném světě standard. Trvalo mi pár hodin, než jsem té záhadě přišel na kloub.
Tady totiž nezněly nad pivem nářky ani stesky. To byl ten rozdíl oproti zažitému koloritu českých hospod, kam si chodíme na pivo více či méně zanadávat. Písničkář Dan Landa tenhle náš národní syndrom před časem neobyčejně trefně vykreslil ve své Vltavě: „Můžeme si dopřát výdobytky doby a do půllitru syčíme slova plná zloby.“
„Na všechno si stěžovat, to můžeš dělat doma. Když jsi někde ‚na návštěvě‘, místní lidi můžou říct jen jedno: Když se ti tady nelíbí, jeď zpátky domů. A takovou odpověď dostanou remcalové i od nás Čechů, co jsme tu už déle. Tady se prostě neremcá,“ říká Jiří.
„V tomhle tu výborně funguje filtr Pacifiku. Jsou tu v té dálce samí lepší lidé,“ dodává zdravotnická podnikatelka Lenka. A nemyslí to vůbec zle ani povýšeně. S nadsázkou tak připomíná, že tu prostě jen není místo pro ufňukané povahy. Ty se na dalekou dobrodružnou cestu zkrátka nikdy nevydají.
„Asi je to i nastavením zdejší společnosti,“ uvažuje počítačový technik Zdeněk. „Když jsem v Česku, příliš často tam narážím na lidskou blbost a neochotu. Tomu tady hned odvyknete, Všichni jsou tu navzájem vstřícní a na to se zvyká rychle.“ Novozélandští Češi vážně ani trochu nebručí, ačkoli by zrovna teď měli slušný důvod k nadávání. Jejich domov Christchurch se doslova otřásá v základech, jelikož každou chvíli udeří na město zemětřesení. Kvůli tomu česká parta za dva měsíce vystřídala už tři hospody. Jedna, kam chodili léta za oblíbeným kuchařem Františkem na jeho české dobroty, spadla. Druhou zavřeli. Teď se zdá, že v té třetí snad konečně zakotví, budova přežila prozatím všechna zemětřesení včetně toho posledního bez úhony. „Jen jim spadlo zase z regálů hodně lahví a museli to znovu uklízet,“ bere nekonečné otřesy s humorem šéf krajanského spolku Jiří.

Musíme si pomáhat

Zvažovat kvůli zemětřasům útěk zpátky do Evropy? To krajany ani nenapadne. Patrně jediné, co mladé Čechy na Novém Zélandu opravdu trápí, je až přehnaná účinnost „pacifického filtru“ na jejich rodiny. Ale ani v tomhle bodě nenaříkají, byť je to prý jediné téma, které je čas od času přiměje pomyslet na návrat do Česka. Ale jelikož opouštět Nový Zéland se jim vážně nechce, tak okamžitě vymýšlejí řešení. „Hledá se au-pair. Milá Češka, spíš starší paní, aby snad tatínek nepřišel v pokušení. Nebo možná i kluk, který to umí s dětmi. Za 20 hodin práce týdně nabízím ubytování na Novém Zélandu, jídlo a kapesné,“ diktuje mi zdravotnice Lenka, maminka malé Sáry, svůj inzerát. A vysvětluje: „Babičky sem nechtějí, je to pro ně příliš daleko a anglicky už se prý nenaučí. Moje mamka tu byla jednou a jen od nervů z té příšerně dlouhé cesty zhubla deset kilo.“
Novodobí emigranti si v daleké pacifické zemi musí pomáhat navzájem. I proto mi možná jejich pravidelné pivní setkání pořádané o úterních večerech jednou za dva týdny připomíná tak trochu jarmark. V komunitě krajanů každý nejsnáze může nabízet, co umí, a zároveň zde nejspíš sežene případnou pomoc v tom, co mu naopak příliš nejde.
Asi jako kdybyste šli do české venkovské hospody shánět šikovného řemeslníka.
„Kamarádka grafička mi doladila obrázky, kamarád svářeč mi vyrobil stojany na trh a já teď i díky nim začínám nabízet svoje fotky v galeriích a na místních trzích,“ těší se fotograf Michal. „Musíme si pomáhat.“ To platí i pro bydlení – sám je v zemi teprve krátce, prvních pár měsíců nocoval dokonce v autě, ale nedávno si o dost polepšil: pronajímá si obydlí společně se čtyřmi dalšími lidmi. Za pětipokojový nový dům v Christchurchi platí v přepočtu asi pět tisíc korun týdně. „Tahle cena se rozdělí mezi pět lidí, takže je to za hubičku. A jámám peníze i čas na výpravy s foťákem do přírody,“ pochvaluje si Michal, jenž se jinak živí jako technik v místní televizi.

Český babyboom

Zdeněk, jenž pracuje s počítači, už na Novém Zélandu pobývá šestým rokem. Jeho sen byl prostý: zkusit si život v nejvzdálenější zemi od nás. Začínal jako nádeník při trhání jablek v sadech, stejně jako drtivá většina mladých Evropanů, kteří sem přijíždějí díky programu Working Holiday Visa. Mezivládní dohoda umožňuje v současné době každoročně vycestovat na Nový Zéland až 1 200 Čechů do pětatřiceti let na roční pobyt, při němž lze legálně pracovat. „Je to taková příjemná letní brigáda v pohodové zemi. Práce může být náročná, to ano, ale nebyli jsme tam rozhodně ‚za Ukrajince‘. Nezažil jsem žádné ponižování, ústrky ani vykořisťování,“ vzpomíná na svůj nedávný novozélandský pracovněprázdninový pobyt českobudějovický hostinský Jiří. A dodává: „Když se chováš slušně, na Zélandu se ti to naplno vrací.“ Jihočeský hospodský se vrátil do Evropy, ovšem s trochou štěstí, snahy a přízně imigračních úřadů se lze na Novém Zélandu usadit i nastálo. Ajťákovi Zdeňkovi to vyšlo. O svých zážitcích dokonce sepsal seriál článků pro iDNES.cz (najdete je na www.idnes.cz/novyzeland). A život v Pacifiku vychvaluje, jak jen může: „Pokud s někým jednáte, tak lidé nepředpokládají, že lžete nebo se je snažíte podvést. Mnoho záležitostí je založených na důvěře a na obyčejném lidském slově, které zde má ještě pořád váhu. Ani pokud pracujete za minimální mzdu, rozhodně tady nestrádáte. A to, že jsem cizinec, určitě necítím jako handicap. Naopak to spíš probouzí zvědavost místních. A ještě něco: slovo stres tady poněkud ztrácí význam – nejen v životě, ale i v práci.“
Dnes už má Zdeněk na Novém Zélandu dokonce vlastní rodinu. Založil ji s českou dívkou, kterou na cestách potkal. A vtipkuje: „Máme tu teď český babyboom.“ I takhle si tu Češi vzájemně pomáhají. Zdeněk není zdaleka sám, i zdravotnice Lenka má dceru s českým partnerem. „Ono nám vlastně nic jiného nezbývá,“ tvrdí Lenka a s úsměvem vysvětluje: „Kivačky české kluky nechtějí. A kiváci by sice chtěli české holky, ale to zas nechceme my. Doma s partnerem potřebuju mluvit česky, abychom se mohli přesně bavit o pocitech a tak.“ Možná muzikant Tomáš, cellista městské filharmonie, by mohl být výjimkou, maminka jeho dcery je Kanaďanka. „Ale i my mluvíme doma česky,“ přiznává. „Moje paní vyrostla v rodině československých emigrantů.“

Dvojí Vánoce u protinožců

Důležité upozornění: Kdo by chtěl zvažovat, že odjede na Nový Zéland z Česka zbohatnout, ať se vydá raději jinam. „Sem se nejezdí za penězi, ale za pohodovým životem,“ zdůrazňuje Lenka, jež si zkusila život i v jiných částech světa, než se usadila právě v Pacifiku. „Přijet, vydělat a odjet domů, jako třeba v Americe nebo Anglii, to tady nefunguje.“ Kdo touží po kariéře nebo po penězích, stěhuje se z Nového Zélandu na Západ či do Austrálie. Platí to i o Novozélanďanech, tím spíš o přistěhovalcích. „Mám sen: otevřít si vlastní komerční kuchyni a dělat pořádné české klobásy. Jenže na rozjezd tady nikdy nevydělám,“ říká otevřeně kuchař František, jenž po letech v kuchyni šumavského hotelu Rixi teď rozmazluje českou komunitu na Novém Zélandu při pravidelných pivních posezeních poctivými knedlíky, vepřovými vrabci či svíčkovou omáčkou.
„Chystám se jít na nějaký čas vařit horníkům do australských dolů. Ale hned jak vydělám peníze, vrátím se sem na Nový Zéland. Šest let jsem tu čekal na povolení k trvalému pobytu, tady je vážně nádherný život. I za těch míň peněz.“ V čem konkrétně tkví ta proklamovaná nádhera života? Počítačový technik Zdeněk nabízí jeden silný příklad: „Umíte si třeba v Česku představit přihlášení auta na poště během pár minut? Cesta na jakýkoli úřad je tady opravdu příjemnou záležitostí.“ Předseda krajanského spolku Jiří si přisadí s otázkou: „Kde si třeba v Praze hrajou děti?“ Faktem je, že konkrétně Christchurch je bez nadsázky prošpikovaný puntičkářsky udržovanými parky s dětskými hřišti, což se týká jak centra s obdivuhodnou botanickou zahradou, kam je vstup zdarma, tak obytných čtvrtí na předměstích. Na tom jižním, ve čtvrti Halswell, dokonce město zrekultivovalo na obrovský park i bývalý kamenolom – Češi si sem vyrazili před pár týdny na předvánoční piknik, aby si připomněli svátky.
„Slavit Vánoce v prosinci, když tu máme léto, nám přijde divné. Proto míváme Štědrý večer hlavně 24. června, kdy je na Zélandu nevlídno, sychravo a krátké dny. Jak tomá na Vánoce být,“ líčí krajanský předseda Jiří. „Ale člověk nechce o tu romantiku Vánoc přijít ani v prosinci, tak to slavíme prostě dvakrát,“ směje se zdravotnice Lenka. „V prosinci děláme dětem vánoční party v parku, za horkého letního dne a s českým cukrovím.“ Až se chce říct: Český Zéland, zemský ráj to na pohled.

***

„Remcalům říkáme: Když se ti tu nelíbí, jeď zpátky domů.“ Jiří předseda krajanského spolku v Christchurchi

„Výborně tu funguje filtr Pacifiku. V té dálce jsou tu samí lepší lidé.“ Lenka česká zdravotnice, žije na Novém Zélandu

„Mít Vánoce v prosinci, kdy tu máme léto, nám přijde divné. Tak míváme Štědrý den 24. června, kdy je tady nevlídno. Ale nechceme o tu romantiku přijít ani v prosinci, a tak Vánoce slavíme dvakrát.“

Foto autor| 2x foto: Martin Bohata

O autorovi| Petr Čermák, redaktor MF DNES, Christchurch, Nový Zéland